Stojíme před paradoxem: bytové prostory se zoufale hledají, zatímco centra měst a obchodní prostory zůstávají prázdné; hybridní pracovní modely nahrazují klasický kancelářský každodenní život, nové obory podnikání narážejí na hranice územního plánování; nové životní modely ignorují odvětvové myšlení. Stavební předpisy za tím zaostávají a plánovacích norem. Otevírá se zde dialektika řádu a nutnosti, která volá: Co nejméně omezení, kolik svobody je třeba.
Byla doba, kdy se věřilo, že města lze rozdělit na jasně vymezené zóny – tady se bydlí, tam se pracuje, jinde se nakupuje. A tehdy bylo legitimní tak uvažovat. Toto funkcionalistické rozdělení poválečné moderny však již dávno ztratilo smysl. Tato logika totiž vychází z mechanistického pohledu na svět, který zažil svůj rozkvět v 19. století a dominoval urbanismu 20. století. (Často nesprávně interpretovaná) Athénská charta rozdělila město na čtyři základní funkce: bydlení, práci, odpočinek a dopravu. Karteziánské uspořádání, které slibuje jasnost, ale dusí život. Potřebujeme novou flexibilitu v uvažování a plánování prostorů.
. Údaje o autorských právech: © F.L.C. / Adagp, Paříž [rok] – Fotografie: F.L.C. / Adagp images | „11“ [https://www.flickr.com/photos/richardsennett/46003772591] od Richarda Sennetta, CC BY-NC-ND 2.0
Cyklus teze – antiteze – syntéza
Když prostory vymezujeme jejich určením, dopouštíme se kategorické chyby: zacházíme s něčím dynamickým, jako by to bylo statické. Promítáme současné potřeby do neurčité budoucnosti a chováme se, jako by se způsoby života neměnily. Je třeba formulovat nové teze. Teze absolutního řádu (funkční zónování) plodí svou antitezi (prázdné prostory, nedostatek bytů) a vyžaduje syntézu (flexibilní využití). Tato syntéza však není koncem pohybu – sama se stává novou tezí, která zrodí svou vlastní antitezi.
Plán toho, co nebylo plánováno
Prostory nejsou nikdy neutrální; stejně jako dům není pouhým souhrnem místností – je to kosmos, svět sám o sobě, který vzájemně interaguje se svým okolím. Pokud tedy prostoru prostřednictvím jeho určení přiřazujeme pevnou funkci, ignorujeme tuto existenciální dimenzi. S prostorem zacházíme, jako by byl objektivní. Přitom je to spíše jev, který je nabitý lidmi, jejich činy a jednáním. Jev, který stále více hrozí udušením a proměňuje město v dějiště odcizení. Prostor tísní, protože nemovitost se stává zbožím, jehož směnná hodnota je důležitější než jeho užitná hodnota. Obytný prostor se stává předmětem spekulací, domov se stává kapitálovou investicí.
Řešení nespočívá v ještě podrobnějších plánech ani v ještě přesnějších předpisech. Spočívá ve vytváření adaptivních systémů, které dokážou reagovat na změny. V plánování, které ponechává prostor pro neplánované události.
Nové nástroje pro nové skutečnosti
Prázdná kancelářská věž není pasivní – působí, ovlivňuje a mění město. Otázkou je, jak můžeme tyto aktéry nově uspořádat. Amsterdam ukazuje, jak to může fungovat: město vytvořilo prostřednictvím svého„transformačního týmu“ pracovní skupinu, která cíleně identifikuje prázdné kancelářské budovy a urychluje jejich přeměnu na bytové prostory. Byly zjednodušeny postupy při změně územního určení a nabídnuty finanční pobídky. Tento koncept byl rovněž využit k zmírnění přetížení turisticky atraktivních míst a k tomu, aby se ulice opět staly příjemnějšími pro bydlení. Iniciativa byla natolik úspěšná, že se nyní uplatňuje i při oživení celých městských čtvrtí.
To, co se skutečně děje, se nemusí shodovat s tím, co bylo naplánováno
Potřebujeme adaptivní kategorie územního plánování. Místo striktního přiřazování by územní plány měly definovat koridory využití, v jejichž rámci by majitelé a uživatelé mohli flexibilně jednat. Belgie experimentuje s„Zones Mixtes“, v nichž lze kombinovat bydlení, práci a podnikání bez náročných schvalovacích řízení.
Nakonec je zapotřebí nová kultura plánování, která uvažuje v cyklech. Budovy musí být od samého počátku koncipovány jako adaptivní, stejně jako jejich určení.
Proměna kancelářských prostor v obytné prostory je přitom jen jedním z příznaků širšího posunu. Jde o to, jak chceme v budoucnu žít společně, jak chceme pracovat, jak chceme zakládat firmy a rodiny. O města, která nejsou stavěna pro abstraktní funkce, ale pro lidi. O prostory, které se dokážou přizpůsobit, když se změní potřeby. O plánování, které nestanoví vše předem, ale vytváří prostor pro možnosti, prostor pro skutečný život, který se skládá z mnoha překrývajících se prvků. A tak je v realitě života každý prostor „zone mixte“.
